My všichni si zasloužíme být šťastní.
5. 5. 2006
Téměř tři měsíce uplynuly od doby, kdy Michelle Kwan, devítinásobná mistryně Spojených států a pětinásobná mistryně světa v krasobruslení, opustila se slzami v očích zimní olympiádu kvůli zranění třísel. Kwan, jedna z nejlepších sportovkyň v historii ženského krasobruslení, se po celou sezónu potýkala se zraněním kyčle a třísel, kvůli kterému se také nezúčastnila národního mistrovství. Aby získala místo v olympijském týmu, musela podat písemnou žádost americké krasobruslařské federaci. Den poté, co pochodovala pří zahajovacím olympijském ceremoniálu, bojovala s obtížemi na svém ranním tréninku, během kterého utrpěla nové zranění třísel. Odstoupení ze soutěže zmařilo její možná poslední šanci na olympijské zlato. V roce 1998 vyhrála stříbrnou medaili a v roce 2002 skončila bronzová. Ve 25 letech je Kwan na křižovatce své závodní kariéry. Momentálně je na turné Champions on Ice, které mělo v sobotu 5.6. pravidelnou zastávku v Joe Louis aréně. Nezávislý tiskový reportér Jo-Ann Barnas zachytil Michelle na telefonu a položil jí pár otázek:
Jaká byla od olympiády nejčastěji kladená otázka?
Fanoušci se nejčastěji ptají, jestli se cítím v pohodě a jak se mi daří. Otázky od médií jsou skoro tytéž, ale více směřují k tomu, jaké mám teď plány. Ptají se více na budoucnost.
Jak na tyto otázky odpovídáte?
To, co chtějí znát, je budoucnost a já jim říkám, že odteď dělám vždy jeden krůček v daném okamžiku. Takhle to je už od roku 2002. Mojí hlavní prioritou je uzdravit se.
Říkala jste, že Vaším hlavním cílem je stoprocentně se uzdravit. Jaký je Váš současný (zdravotní) stav? Jak se Vám daří?
Daří se mi opravdu dobře. Chodím na fyzioterapii, abych se uvolnila a udržovala se. Zdá se, že se to lepší. Jsem vždy optimistická, dávám si čas na vyléčení.
Jste schopná zařadit do svého programu na turné pár skoků? Nebe jste stále ještě daleko od toho, abyste je mohla dělat?
Jsou dny, kdy se cítím, že bych měla začít skákat a dělat všechno. Ale můj program má choreografii nakomponovanou tak, že když se na to budu cítit, můžu skoky zařadit. S vypuštěním skoků si nedělám starosti, dělala jsem je tolik let. Od lékaře mám příkaz neskákat. Čím později začnu kyčle vystavovat tlaku, tím lépe.
Když se ohlížím zpátky, zdá se mi, že zúčastnit se zahajovacího ceremoniálu byla chyba. Vystavila jste se dalšímu napětí, dlouho to trvalo a přispělo to k potížím při tréninku následující ráno. A pak jste se znovu zranila. Vždycky jste dobře naslouchala tomu, co Vám Vaše tělo říká. Dělala jste to i v onu páteční noc?
Víte, co se týká zahajovacích ceremoniálů, jde o jednu věc. Jsem na konci své kariéry, je důležité ponořit se do toho všeho. Být součástí olympijského týmu, znamená být s týmem. Mít všechny kolem sebe a užívat si to. Jen jsem nečekala, že budu venku sedět tak moc dlouho. Na konci se začalo velice brzy ochlazovat a my jsme všichni seděli. Když jsme šli v průvodu, bylo všechno fajn. To následující ráno – věděla jsem, že to nebude oficiální tréninková hodina v oficiální hale. Tak jsem se domnívala, že prostě přijdu, využiji ledu a nohy si po dlouhém letu do Turína a pochodování při ceremoniálu zase přivyknou. Myslela jsem, že bude lépe na led jít. Ale nikdy nevíte, možná bylo dobře, že jsem šla trénovat, ale ... (Michelle se odmlčí)
To je ten problém se zpětným pohledem na věc, člověk nikdy neví.
Je to nešťastná věc. Svým způsobem je těžké o tom mluvit. Jsem schopná to pochopit: musela jsem se rychle rozhodnout. Možná jsem si mohla udělat den volna a pak uvolněná jít zpátky na led a pomalu nabírat tempo. V tom, co mi říkal lékař, byl veškerý můj cíl – rozložit si své síly. Měli jsme časový plán, šli jsme den po dni a posuzovali jsme, jak se cítím. A plán jsme přesně dodržovali.
Vždycky jste říkala, že to, co milujete, jsou závody – prověření sebe samé. Jaké jsou tedy šance, že Vás v lednu uvidíme, jak bojujete o svůj desátý titul národní mistryně?
Hmm, nevím. To je těžké říct, protože si cením a miluji to, co pociťuji, když soutěžím na národním mistrovství, mistrovství světa nebo olympiádě. Je to něco, z čeho mám radost a potěšení. A myslím si, že hodně sportovců to také tak cítí. Baví mě dělat show jako je Champions on Ice, být na turné, kde klábosíme a děláme věci, které normálně neděláme. Vystupujeme před tisíce lidmi, cestujeme po Spojených státech a vidíme se s přáteli po celé zemi. Ale být na národním mistrovství je jiné. Musím si sednout a popřemýšlet o tom, co chci dělat. Na mistrovství USA jsem soutěžila už tolikrát a pořád je to zajímavé ...... A přitom doba, po kterou můžete být v tomto sportu aktivní, je krátká. Chystám se zvážit své možnosti a uzdravit se, proto nemůžu tuto otázku ohledně mé budoucnosti zodpovědět, dokud se neuzdravím.
Řekla jste, že o směru svého budoucího života se možná rozhodnete do konce léta. Určila jste si nějaký časový plán, kdy byste mohla udělat konečné rozhodnutí – nějaké datum, přes které nepojede vlak?
Po roce 2002 jsem si sedla a rozhodla se dělat vždy určitou věc v tom daném momentě, žít přítomností. A takhle se na to dívám pořád. Myslím, že si nikdy nepřipustím: “OK, od dnešního dne budu bruslit profesionálně”. Je pro mě těžké přejít k profesionálům tímto způsobem. Kdysi dávno, mohlo to být někdy v roce 2000, jsem se zeptala Briana Boitana, jak věděl, že je připraven odejít k profesionálnímu krasobruslení a přestat závodit. A on na to: “Prostě jsem to věděl.” A já jsem řekla: “Myslím, že já to nebudu vědět nikdy, protože to, co miluji, je závodění. Cítím to tak, já to cítím. To, čím žiji, jsou závody. Profesionální krasobruslení? Já mám profesionální svět – jsem na turné. Mám tu možnost vybrat si, co budu dělat. Cítím, že od roku 1998 jsem měla štěstí.
Hledáte tedy nějaké znamení? Nemáte myšlenky typu: “Je čas zanechat závodění?”
Všechno, co jsem z profesionálního života chtěla mít, mám. A tak cítím, že když se teď zastavím, budu nejšťastnější bruslařka. Měla jsem dlouhou kariéru, cestovala jsem doma i po světě a dělala jsem, co zbožňuji. Co budu postrádat, je závodění. Každý rok od roku 2002 se zdá, že vše nakonec zpět k závodění směřuje. Zranění jsou velmi zvláštní, velmi frustrující a já jsem jich letos měla první sousto. Nevím, jestli je to něco, co se prostě samo spraví nebo jestli vyléčení zabere nějaký ten čas. Jediné, co vím je, že se cítím velmi šťastná, protože díky krasobruslení mám mnoho dveří otevřených. Dostala jsem nabídky dělat filmy, dostala jsem nabídky dělat to, či ono. Jedna věc je jistá. Chci dokončit školu (University of California). To je velká priorita v mém životě. Žádný deadline neexistuje. Ale pro mě bylo vzdělání vždycky důležité, protože vím, že až nastane konec s bruslením, hlava a vědomosti mi zůstanou.
Celá minulá sezona byla plná zážitků, které jste předtím nikdy nepoznala. Co si z tohoto roku vezmete?
Vždycky jsem si byla vědoma svého okolí. Myslím, že v krasobruslení obzvláště jsem byla schopná věci ocenit, rozumět jim a analyzovat je, když jsem byla starší a starší. Krasobruslení mi do života přineslo spoustu překážek – mně i mé rodině. Nejen tento rok. Pokračovat od olympiády v roce 1998 do olympiády 2002, bylo ohromné. Musíte se vypořádat s velkými úspěchy a nějakými zklamáními. Ale já jsem byla schopná se vyrovnat s tím vším. Neřekla bych, že mě tento rok přiměl něco si uvědomit a najednou začít přemýšlet. Vždycky jsem si věci uvědomovala a přemýšlela o nich. Je těžké mluvit, když lidé zažívají zklamání. Já jsem se o svá zklamání vždycky podělila a vždycky jsem byla nesmírně upřímná. Když mi někdo položí otázku, odpovím na ni. Když se mě někdo zeptá na něco osobního, nemusí být lehké odpovědět, ale je to o tom, kdo jsem. Vždycky jsem se snažila říkat: ”Nemám žádné výčitky”. Tak se na svůj život dívám. Jsou otázky, které nikdy nebudou zodpovězeny. Je to jako Dalai Lama: My všichni si zasloužíme být šťastní. Tím se v životě řídím.
***********************
Zdroj: Detroit Free Press
Překlad: Alopatra
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář